ČTVRTEČNÍ GLOSY 5.02.2004

Návrh nového zákona o nemocenských dávkách je opět pěkná "škromachovost". Zdravý selský rozum totiž říká, že nemoc je typická pojišťovací událost a podle toho, kolik chci v případě nemoci pobírat a dle dalších dohodnutých podmínek mi pojišťovací matematici konkurujících si pojišťoven nabídnou patřičnou výši pojistného. Lékem na morální hazard je pak povinnost pojistit se alespoň na životní minimum. Další pojištění je zcela dobrovolné. Tečka. Škromacha k tomu pranic netřeba. Jako ostatně k ničemu jinému.

To, že dle informací Hospodářských novin narostl počet úředníků hradeckého hejtmanství na 370, se dalo čekat. Parkinsonovy zákony platí se stejně úděsnou přesností jako zákony přírodní. Že si kvůli tomu chce pořídit nové sídlo, jehož celková suma ( jde o leasing) se vyšplhá na 1,5 - 1,8 miliardy korun, už je méně pochopitelné. A slova ředitele odboru financování územních rozpočtů ministerstva financí Eduarda Tuháčka, že "brzy potečou v rámci převodu daňových výnosů do krajských pokladen miliardy a těch 90 - 100 milionů ročně na leasing pak dá krajská pokladna lehce dohromady" jsou už rovnou na zastřelení. Ty "tekoucí peníze" totiž tečou z našich kapes!

Čerstvý průzkum veřejného mínění, říkající, že 66 % lidí je přesvědčeno, že současná vláda pracuje špatně, vypovídá spíše o zoufalé schopnosti mnoha občanů (27%) nechat si líbit v podstatě všechno, než o kvalitě vlády.

Možná, že těch 27% občanů uvěří i zpěvákovi Petru Mukovi, že slovy "Měl jsem v kapse kapsli a ta mi před ostatními vypadla na zem, byla v ní samozřejmě běloba" opravdu myslel igelitový obal s alkoholem, jak tvrdil včera u soudu o svém telefonickém rozhovoru se souzeným drogovým dealerem, se kterým chodí na pivo.

Vždy jsem pokládal za nesmysl německou praxi, kdy sice ve výkladech numismatických obchodů mohly být vystaveny prodávané mince z období Velkoněmecké říše, hákové kříže ovšem byly (a jsou) přelepeny maličkými kousky lepicí pásky.
Proto tleskám rozhodnutí brněnského soudu, který zprostil obžaloby obchodníka s militariemi, prodávající zboží s nacistickými symboly.
Přelepování symbolů, stejně jako strkání hlav do písku, neřeší totiž vůbec nic. Netleskám ovšem tomu, že jej soud neodsoudil jen kvůli pochybení policie.

Romano Prodi, šéf evropských komisařů, je buď velkým Neználkem a nebo dokonalým diplomatem, kterému nelze věřit ani kolik je hodin. Viz jeho vyjádření, že exministr Kužvart je coby kandidát na prvního evropského komisaře z Česka "skvělá volba."

Kdo očekával něco jiného, je pěkně velký naiva: stávající země evropské unie se případným zájemcům o práci ze zemí přistupujícich fofrem uzavírají, my ovšem budeme muset být jejich zboží doširoka otevřeni.

Text z úterních Lidovek:

O DANÍCH MRAVNÝCH A NEMRAVNÝCH, PŘEROZDĚLOVÁNÍ A SVOBODĚ

Už jsem na toto téma psal a mluvil mnohokrát, ale současné dohadování vládní koalice o "reformě" českého daňového systému, které není ničím jiným než dohadováním, voličům kterých stran se zvednou daně a která strana si naopak za takto navíc nakradené peníze nakoupí hlasy voličů pro sebe, k opakování již vysloveného přímo nutí.
Neboť současnému dohadování zákonitě chybí to podstatné a nejdůležitější: mravný ideový základ a teprve z něho vyplývající, následný záměr, kam daňovou reformu směrovat a jaký by měl být "jízdní řád" této reformy, tedy její časový plán.
Osobně mám v této věci jasno, rozděluji totiž daně na daně mravné a nemravné, a tak, kdybych byl autokratem, zavedl bych v Česku následující daňovou soustavu.
Zrušil bych veškeré daně nemravné, tedy ty, které zdaňují, navíc progresivně, práci ( jinými slovy pracovitost, podnikavost, ochotu jít do rizika, snahu, zodpovědnost a vzdělanost) , a které dále zdaňují veškeré výsledky, plynoucí z této práce, tedy daň dědickou, z nemovitostí, z úroků a podobně.
Ba zrušil bych i komplikovanou DPH a ponechal pouze a jedině dvě daně logické a mravné: daň ze spotřeby, založenou na principu, že čím více a čím dražších výrobků a služeb člověk spotřebuje či užije, tím více zaplatí na daních, přičemž výnos z takové daně by sloužil převážně k nápravě škod ze spotřeby vzniklých. Druhou daní by pak byla daň z hlavy, kterou by každý člověk přispíval na nezbytný chod malého, funkčního státu, přičemž by si každý občan mohl případně vyžadované luxusnější státní služby (např.služby na počkání) za příplatek nakoupit.
Vše ostatní - zdravotnické služby, sociální dávky a služby a důchodový systém by pak byly provozovány na základě kombinace povinného a dobrovolného pojištění ( které je samo o sobě dostatečně solidárním systémem), a to s motivujícím nastavením, tedy s menší mírou přerozdělování než je tomu dosud, tedy s větším důrazem na dobrovolné pojištění.
Nějakou dobu by samozřejmě trvalo, než by se zreformovaly současné systémy důchodového a sociálního zabezpečení a zdravotnictví, a také snížení daní by muselo být postupné, jdoucí ruku v ruce s demontáží příšerně přebujelého státu. Ovšem vzhledem k tomu, že by statisíce a statisíce lidí ze současného bumbrlíčkovského systému, dnes přímo placených z veřejných peněz a nebo na ně napojených, byly nuceny začít namísto přerozdělování hodnot tyto vytvářet, nemuselo by jít o příliš dlouhý čas, než by se došlo ke kýženému "desátku", desetiprocentní dani ze spotřeby a cca pětiprocentní dani z hlavy. Myslím, že i tak by solidně vedený stát penězi docela oplýval.
Jsem si, pochopitelně, vědom, že uskutečnění tohoto snu je možné pouze autokraticky, neboť nejen v Česku, ale v podstatě v celém světě, se vždy najde dostatečný počet politiků, kteří pod různými ušlechtilými záminkami obratně využívají lidskou závist a z ní pramenící touhu po rovnosti výsledků, aby pak co největší mírou přerozdělování učinili občany co nejzávislejšími a svoji moc co největší, ještě větší počet úředníků, jejichž zaměstnání a hlavně moc též stoupá a padá s množstvím přerozdělovaných peněz a převeliký počet těch, kteří se na tomto přerozdělování přiživují. A to už je dostatečně velká a silná brzda.
Nemůžeme-li ovšem tento boj o nízké, mravné daně vyhrát, neznamená to pochopitelně, že ho máme vzdát. Neboť vzdáme-li ho, skončíme zákonitě dřívě či později, ale spíše dříve, v systému totálním přerozdělování, přičemž beze zbytku platí nepřímá úměra: čím více přerozdělování, tím méně svobody.

A Rochefoucauldova zkušenost:
Jsou ženy, které neměly ani jedno milostné dobrodružství. Ale žádná, která by měla jen jedno.