Nedělní chvilka poezie,

Joanne Bailey Baxterová (1930 - 2018), americká učitelka a básnířka. Po studiích na Ohijské universitě se přestěhovala s manželem do Lorain v Ohiu, kde učila na základní škole až do odchodu do důchodu v roce 1985. Měla básnické nadání a své verše občas publikovala jak lokálně, tak celostátně. Její přátelé sesbírali několik svazků jejich básní, z nichž jsem si pro Vás dovolil vybrat a přeložit tu, která dodnes koluje po celém světě…

Až zestárnu, tak budu s dětmi žít
a přinesu jim spoustu štěstí, klid,
co dávaly mi, to jim vrátím zas,
to bude pro ně vzrušující čas!
(Až zestárnu, tak budu s dětmi žít.)

Zdi pomaluji modře, žlutě hned,
též okopu jim stůl i taburet
a mléko budu rovnou z láhve pít
a uslyším je nad mým lůžkem klít.
(Až zestárnu, tak budu s dětmi žít.)

A půjdou-li jen na chviličku pryč,
hned po nábytku bude skákat míč
a jistě se jim rozjasní hned tvář,
když čokoládu dám si pod polštář.
(Až zestárnu, tak budu s dětmi žít.)

A k večeři až bude prostřen stůl,
tak na talíři všeho sním jen půl
a budu mlaskat, rozsypu též sůl
a zvládnu možná převrhnout i stůl!
(Až zestárnu, tak budu s dětmi žít.)

Pak televizi budu přepínat
a na píšťalu budu k tomu hrát,
pár ponožek též pod stůl pohodím,
to potěší je, to už dávno vím!
(Až zestárnu, tak budu s dětmi žít.)

Až zavládne však v domě noční klid,
pak vidím děti k mému lůžku jít,
kde dozajista vzdychnou bezděčně:
Jak sladká je, když spí už konečně!