Nedělní chvilka poezie,

tentokrát s Georgem Williamem Lewisem Marshall -Hallem

marina richterováSpolek českých bibliofilů vydal v subskripci publikaci "Setkání se Shakespearovými sonety", jehož součástí je mimo jiný můj text též následující báseň
Nepominutelnou součástí této sličné knihy je dvoustránková originální litografie Mariny Richterové.

George William Lewis Marshall -Hall (1862 - 1915) byl hudebník, skladatel, dirigent a básník narozený v Anglii, od roku 1891 však žijící až do smrti v Austrálii. Druhé příjmení Marshall si přidal na počest svého děda, slavného fyziologa.
Mládí prožil dobrodružně na rodinné jachtě, soukromě se učil hudbě, a to nejprve v Anglii a poté ve švýcarském Montreaux. Od roku 1880 vyučoval francouzštinu, němčinu a hudbu na Oxfordské vojenské škole a poté na Newtonově škole v Devonu, roku 1886 krátce pobyl opět ve Švýcarsku, kde se stal varhaníkem v Lausanne. Po návratu do Anglie vyučoval dirigování a skladbu na Londýnské varhanní škole a od roku 1891 vyučoval na konservatoři v Melbourne.
Roku 1896 vydal sbírku básní „To Irene“ a záhy další tři sbírky básní, z nichž ta poslední, „Hymns Ancient and Modern“ vzbudila velké pobouření mezi věřícími a ukončila jeho pedagogickou kariéru až do roku 1912, kdy přijal místo na universitě. Roku 1915 však umírá na zápal slepého střeva.
Roku 1893 započal koncertovat a úspěšně v tom dalších dvacet let pokračoval, zvláště se skladbami Beethovena a Wagnera.
Napsal též dvě tragédie ve verších, Aristodemus a Bianca Capello, dnes už v podstatě neproveditelné, složil mnoho písní, tři opery a spoustu komorní hudby, ovšem zvláště jeho pedagogická činnost a vliv na hudební život v Melbourne jsou dodnes nedoceněné.
Z jeho básní jsem si pro Vás dovolil vybrat a přeložit báseň „On reading Shakespeare´s Sonnets“…

O četbě Shakespearových sonetů

Tvůj verš je chladnou potemnělou studnou,
v níž zelený mech kameny stěn kryje,
to není místo, kde zvěř vodu pije,
kde krásné květy modrají a rudnou.

Kdo přijde k ní a na hladinu shlédne,
tvář uvidí tam, podobnou té svojí,
v níž žal se tolik se zoufalstvím pojí,
až vlastní žal se umenší a zbledne.

Je královský řád ve Tvém smutném rýmu,
žár bez žáru a též chlad bez chladu,
a do všeho dáš hořkou přísadu,
až harmonie podobá se dýmu,

jenž k nebi stoupá ze suchého listí,
když jarní kvítí dalo vale světu,
když došly síly znavenému létu,
a podzim přítmím svoji vládu jistí.

Ach, králi! Krásný zmar je ve tvém jaru,
též takto jarně zesnout bych chtěl k stáru.