Nedělní chvilka poezie,

Frances Darwinová Cornfordová (1866 - 1960), anglická básnířka, pravnučka slavného Charlese Darwina a přítelkyně básníka Ruperta Brooka. Ve svých básních opěvovala venkovský život, plný klidu a jistoty. Její báseň „Ta stará čarodějka ve mně“ do tohoto rámce sice nezapadá, ale starosvětský půvab má…

Ta stará čarodějka ve mně

Jsem čarodějka velmi stará,
což téměř každý ví,
že žiju sama s černou kočkou
se proto nediví.
Tu jednou v noci dívka přišla,
když měsíc začal plát
a chtěla, aby jistý mladík
ji konečně měl rád.
Ať namíchám jí nápoj tedy,
jenž by to způsobil,
já řekla „Zajisté, mé dítě!“
a tolar zazvonil.
Pak rozhýbala jsem své tělo,
plášť s kápí vzala z vrat
a vyšla do temnoty noci
vše nutné nasbírat.
Pár petrklíčů třeba k tomu,
tak vonných v tento čas
a fialek, co vykvétají,
když ptáků slyší hlas.
Též měsíčků, co v zlatém hávu
ční k nebi s noblesou,
ty všechny čarokrásné květy
jen rozkoš přinesou.
Však plevel, co se u zdi plazí
a na listech má krev,
též listí rozežrané padlím,
jak ohyzdný to zjev,
dál ulámané větve s trny,
jež plody nenesou,
ty všechny přísady pak jistě
jen bolest přinesou.
Tu bolest lásky, černá kočko,
ať toužíš sebevíc,
tu pociťuješ ve dne v noci
a nezhojí ji nic.
Už vše se na ohništi vaří,
přeď, kočko, pěkně dál,
už záhy jeden blázen zkusí,
co druhý mu tak přál.