PÁTEČNÍ GLOSY 20.07.2018
Miroslava Macka
Ukázka z mé nové knihy detektivních povídek "3 x na horké stopě", ve které si mírně parodicky pohrávám se třemi klasickými formami detektivního žánru: policejní á la inspektor French, intuitivně hloubavou á la páter Brown a ironicky cynickou á la americká drsná škola.
Ráno jsem se probudil jako obvykle první a nachystal stůl na snídani. Když jsme zde v obvyklém počtu, tedy čtyři, je to přívětivá práce, neboť stůl je velký a každý z nás má již u stolu „vyseděné“ své tradiční místo. V pěti ovšem nastává problém, jak na čtvercovém stole rozmístit vše tak, aby vypadal symetricky a tedy úhledně. Naštěstí stůl nemá obvyklé čtyři nohy, ale centrální čtverhranný sloup na kruhovém těžkém podstavci a naštěstí již před čtyřmi tisíci lety byl poprvé použit pentagram, tehdy symbol krásy a rovnováhy. Ostatně, jak jinak. Takže prostírací rébus byl vyřešen jednoduše.
Talíře máme bílé, bez jakýchkoliv ozdob a též šálky, sklenice a příbory jsou prostých, jednoduchých a proto elegantních tvarů.
Jednou si dcera sochařka přinesla jakýsi hrníček od spolužáka, jeho vlastí výtvor, tvarem a barevností připomínající spíše papouška arara, ale stačilo několik mých přísných pohledů, aby záhy zmizel se stolu a vrátil se do jejího podkrovního pokojíčku, kam vstupuji jen málokdy a nikdy zcela dobrovolně.
(Úmyslně píši se stolu a nikoliv ze stolu, jak dnes bývá zvykem, protože stál na stolové desce a nebyl uvnitř stolu v zásuvce, kterou stůl navíc vůbec nemá.)
Dcery s hudebníkem odešly v 9.10, aby pohodlně stihly vlak v 9.24 do blízkého města, kde hodlaly navštívit jakési společné kamarádky.
Manželka pak odešla v 9.11 za spolužačkou do nedalekého statku na kus řeči a pro pár vajíček. Hodlala využít jejího pozvání na oběd a dodala, že se vrátí někdy kolem třetí. Trochu mne to popudilo, tedy ne to, že bude půl dne pryč, ale její slova „někdy kolem třetí“. Jako by nebyla pánem svého času a nemohla tedy říct přesný údaj.
Já se minutu po ní, tedy v 9.12, vydal na krátkou zdravotní procházku, a to opět k mé oblíbené kapli. Chvíli jsem se procházel kolem ní a pak se vydal zpět, osvěžen na těle i na duchu. Pohvizdoval jsem si do kroku pochodovou píseň a záhy jsem již zastrkoval klíč do zámku roubenky.
Na pracovním stole v kuchyni leželo na starém lněném prostěradle bílé tělo. Leželo zády ke mně a na první pohled bylo zřejmé, že jde o tělo mladé. Na první pohled bylo též zřejmé, že život z něj už vyprchal, ale pro jistotu jsem přiložil prsty na krkavici; samozřejmě byla bez tepu. Když jsem ruku odtáhl, na prstech jsem měl krev. Jak vyšlo záhy najevo, pocházela z hluboké řezné rány na krku; z její hloubky a čisté linie řezu se dalo vyčíst, že ji způsobila pevná a energická ruka. Nikde žádná jiná krev ovšem nebyla, takže bylo více než jasné, že smrt musela nastat někde jinde, byť před nedávnem, neboť tělo bylo ještě teplé a vláčné.
Cizí a zcela nepatřičný element na zcela nepatřičném místě.
Smrt podříznutím krkavice a rychlým vykrvácením se sice zdá být drastická, ale ve skutečnosti tomu tak není, neboť mozku se velice rychle nedostává krve a tím kyslíku, takže se vědomí zastře ještě dřív, než si uvědomí, co se děje.
Celkově to nebyl odpudivý pohled, jeho odpudivost pramenila spíše z ošklivosti formální, z jakési nerovnosti v dříve vyváženém vzhledu kuchyně. Když potkáte na ulici někoho s bezzubými ústy, zřejmě vás nezarazí tvar tváře nebo vzhled těch několika zbývajících zubů, ale skutečnost, ve vedle zubů zbývajících chybějí ty ostatní, které by tam měly být. Tady působil přesný opak: ošklivě nepůsobilo samo tělo, ale to, že bylo tam, kde rozhodně být nemělo.
Příčina smrti byla jasná, hlavní otázka však právě naopak. Jak a kdy se sem to tělo dostalo? Kdo je sem dopravil a položil na kuchyňský stůl? Co to vše má znamenat?
Bylo zřejmé, že velikonoční poklid a pohoda právě skončily a nastává nezbytná rutinní práce. Musím tu záhadu vyřešit sám a rychle. Jsem přece zkušený policista, i když ve výslužbě!
Knihu si můžete zakoupit v každém knihkupectví, přeji Vám zábavnou četbu!...
Ráno jsem se probudil jako obvykle první a nachystal stůl na snídani. Když jsme zde v obvyklém počtu, tedy čtyři, je to přívětivá práce, neboť stůl je velký a každý z nás má již u stolu „vyseděné“ své tradiční místo. V pěti ovšem nastává problém, jak na čtvercovém stole rozmístit vše tak, aby vypadal symetricky a tedy úhledně. Naštěstí stůl nemá obvyklé čtyři nohy, ale centrální čtverhranný sloup na kruhovém těžkém podstavci a naštěstí již před čtyřmi tisíci lety byl poprvé použit pentagram, tehdy symbol krásy a rovnováhy. Ostatně, jak jinak. Takže prostírací rébus byl vyřešen jednoduše.
Talíře máme bílé, bez jakýchkoliv ozdob a též šálky, sklenice a příbory jsou prostých, jednoduchých a proto elegantních tvarů.
Jednou si dcera sochařka přinesla jakýsi hrníček od spolužáka, jeho vlastí výtvor, tvarem a barevností připomínající spíše papouška arara, ale stačilo několik mých přísných pohledů, aby záhy zmizel se stolu a vrátil se do jejího podkrovního pokojíčku, kam vstupuji jen málokdy a nikdy zcela dobrovolně.
(Úmyslně píši se stolu a nikoliv ze stolu, jak dnes bývá zvykem, protože stál na stolové desce a nebyl uvnitř stolu v zásuvce, kterou stůl navíc vůbec nemá.)
Dcery s hudebníkem odešly v 9.10, aby pohodlně stihly vlak v 9.24 do blízkého města, kde hodlaly navštívit jakési společné kamarádky.
Manželka pak odešla v 9.11 za spolužačkou do nedalekého statku na kus řeči a pro pár vajíček. Hodlala využít jejího pozvání na oběd a dodala, že se vrátí někdy kolem třetí. Trochu mne to popudilo, tedy ne to, že bude půl dne pryč, ale její slova „někdy kolem třetí“. Jako by nebyla pánem svého času a nemohla tedy říct přesný údaj.
Já se minutu po ní, tedy v 9.12, vydal na krátkou zdravotní procházku, a to opět k mé oblíbené kapli. Chvíli jsem se procházel kolem ní a pak se vydal zpět, osvěžen na těle i na duchu. Pohvizdoval jsem si do kroku pochodovou píseň a záhy jsem již zastrkoval klíč do zámku roubenky.
Na pracovním stole v kuchyni leželo na starém lněném prostěradle bílé tělo. Leželo zády ke mně a na první pohled bylo zřejmé, že jde o tělo mladé. Na první pohled bylo též zřejmé, že život z něj už vyprchal, ale pro jistotu jsem přiložil prsty na krkavici; samozřejmě byla bez tepu. Když jsem ruku odtáhl, na prstech jsem měl krev. Jak vyšlo záhy najevo, pocházela z hluboké řezné rány na krku; z její hloubky a čisté linie řezu se dalo vyčíst, že ji způsobila pevná a energická ruka. Nikde žádná jiná krev ovšem nebyla, takže bylo více než jasné, že smrt musela nastat někde jinde, byť před nedávnem, neboť tělo bylo ještě teplé a vláčné.
Cizí a zcela nepatřičný element na zcela nepatřičném místě.
Smrt podříznutím krkavice a rychlým vykrvácením se sice zdá být drastická, ale ve skutečnosti tomu tak není, neboť mozku se velice rychle nedostává krve a tím kyslíku, takže se vědomí zastře ještě dřív, než si uvědomí, co se děje.
Celkově to nebyl odpudivý pohled, jeho odpudivost pramenila spíše z ošklivosti formální, z jakési nerovnosti v dříve vyváženém vzhledu kuchyně. Když potkáte na ulici někoho s bezzubými ústy, zřejmě vás nezarazí tvar tváře nebo vzhled těch několika zbývajících zubů, ale skutečnost, ve vedle zubů zbývajících chybějí ty ostatní, které by tam měly být. Tady působil přesný opak: ošklivě nepůsobilo samo tělo, ale to, že bylo tam, kde rozhodně být nemělo.
Příčina smrti byla jasná, hlavní otázka však právě naopak. Jak a kdy se sem to tělo dostalo? Kdo je sem dopravil a položil na kuchyňský stůl? Co to vše má znamenat?
Bylo zřejmé, že velikonoční poklid a pohoda právě skončily a nastává nezbytná rutinní práce. Musím tu záhadu vyřešit sám a rychle. Jsem přece zkušený policista, i když ve výslužbě!
Knihu si můžete zakoupit v každém knihkupectví, přeji Vám zábavnou četbu!...