PÁTEČNÍ GLOSY 6.04.2012
Miroslava Macka
Stále postrádám na náměstích desetisíce lidí, kteří volili Věci veřejné, kterak si sypou popel na hlavu. Obávám se ovšem, že ani to by nepomohlo: příště zase zvolí něco obdobného…
Módní ekonom Tomáš Sedláček zastává názor, že se starými ekonomickými poučkami už nelze vystačit a k ozdravění ekonomiky je zapotřebí vizionářských alternativ.
Nikoliv! (Na jazyk se mi ovšem dere lidovější výraz…)
Stačilo by naopak dodržovat ty nejstarší základní zásady:
1.) Veškeré bohatství vzniká jen a jedině poctivou prací rukou a hlav.
2.) Čím menší a chudší je státní aparát, tím silnější a bohatší jsou občané. Silní a bohatí občané pak tvoří silný stát.
3.) Čím méně deformací trhu, tím lépe pro celek.
.
A tak prý by měla být v rámci úspor zrušena tři ministerstva. Pokud by se postupovalo tak, že se v legislativě i exekutivě odbourá většina jejich zbytných a zbytečných činností a následně zruší příslušné referáty a úřednická místa, pak bych tleskal. Životní zkušenost mi však říká, že se formálně zruší ministerstva, jejich činnost se přenese na stávající, úřednických míst spíše přibyde a budovy pak využije nějaký jiný zbytečný úřad.
Výrobci vajec tvrdí, že slepici stačí ke spokojenosti jídlo, pití a teplo. Větší klec nepotřebují.
No, to je tedy objev! Jako by to u většiny lidí nebylo zcela stejné!
Bývalý ministr školství Josef Dobeš (VV) je zpátky na ministerstvu jako poradce nynějšího šéfa úřadu, prvního náměstka Ladislava Němce. Uvedl to dnes server iDnes.cz, kterému informaci potvrdil sám Dobeš. Na ministerstvo se vrátil už 2. dubna na třetinový úvazek.
To zcela chápu: je skvělé mít někoho, jehož rady dávají návod, co a jak rozhodně nedělat…
Ekonom Pavel Kohout v Reflexu:
Kapsář z pražské tramvaje číslo 22 je ve srovnání se státem kámoš, spokojí se s málem. A aspoň svoji činnost nenazývá „úsporná opatření“.
Čtenář glos P. J. mi napsal:
“To sou paradoxy”, říkám si slovy postavy jedné z her Václava Havla, ačkoliv jsem přesvědčen, že sv. Václav II by nebyl nadšen souvislostmi, v nichž ty paradoxy vidím dnes já. Gymnázium J. Nerudy v Praze pořádá akci, na níž pozvaní představitelé předlistopadového disentu spolu se studenty tohoto gymnázia připomínají zásluhy disidentů a přibližují dnešní mladé generaci, co to byl komunistický režim. Až potud celkem bohulibá akce, kdyby, bohužel, nebyla jen jedním z řady podniků, které se podílejí na vytváření nových mýtů a jejichž náplní je šíření historických polopravd. Přizvaní protagonisté, jimiž jsou Jiřina Šiklová, Radim Palouš a Jáchym Topol, budou do dětských dušiček hustit hrdinské legendy o statečných disidentech a zlých komunistech. To by bylo naprosto v pořádku, kdyby ale k tématu přistoupili zcela poctivě a kriticky a otevřeně přiznali, že řada těchto hrdinů, tolik oslavovaných po listopadu 1989, byla před rokem 1968 prominentními členy KSČ, kteří jako modrokošilatí svazáci nadšeně budovali socialismus a šířili ideje toho jediného spravedlivého řádu právě mezi studentstvem, zatímco své spolužáky, pobloudilce nakažené duchem skutečné demokracie, vesele a s klidem posílali do lágrů a do dolů. Za všechny bohatýry disentu s tímto původem jmenujme alespoň Jiřího Dienstbiera st., Pavla Kohouta a Milana Uhde, u nichž by mne vůbec nepřekvapilo, kdyby se jejich podpisy vyskytovaly na peticích požadujících smrt pro Miladu Horákovou. Nicméně tito hoši prohráli v roce 1968 šarvátku s partou kovanějších soudruhů, byli z partaje vykopnuti, a tak jim byla dána šance, aby se z nich posléze stali hrdinové. Takže dnešní studenti uslyší už jen o jejich trudném životě po kotelnách, v nichž ale houževnatě vedli ideologický boj s režimem.
Volím sice lehčí tón a hovořím samozřejmě s nadsázkou, ale děsí mne ony paradoxy, o nichž mluvím na začátku, a sice to, že lidé, kteří jsou vzorem boje proti totalitě a komunistickému bezpráví, svým podáním a pojetím nedávné historie podporují v mladých lidech onen levicově-intelektuální mišmaš operující vzletnými pojmy jako spravedlnost, slušnost, právo, důstojnost – samá krásná a ušlechtilá slova, bohužel bez konkrétních souvislostí, a tudíž frázovitá a prázdná. Poslouchal jsem mnohokrát názory Jiřiny Šiklové, nic proti této dámě, ale ona žije v úplně jiném světě, ve světě představ, pocitů a ideálů, které by navíc měl zařídit a uvést v život někdo jiný. A pokud ten někdo (vláda, parlament, politici vůbec) nenaplňuje požadovaný ideál, pak si bojovníci proti totalitě připadají zrazeni a ubohý lid nemůže plně využít dosaženého vítězství. Rétorika bojovnice s komunismem, paradoxně souznějící s kritikou, jakou vedou i komunisté.
A našel jsem pro sebe překvapivou souvislost s tím, proč tolika představitelům disentu leží v žaludku osoba Václava Klause. Pro většinu z nich je to zloduch, praotec českého mafiánství a strůjce rozvratu a rozkradení českého “mléka a strdí”. Je to o to překvapivější, že Václav Klaus nikdy nebyl samovládcem, avšak o jeho případných “spoluvinících” se vůbec nemluví. Vychází mi pouze jediný důvod pro toto “klausoborectví”, a sice to, že V. Klaus, ač nedisident, se po listopadu 1989 projevil jako jeden z velmi mála těch, kteří byli schopni provádět praktickou nekomunistickou politiku, který měl dostatečné ekonomické vzdělání na to, aby byl schopen dát dohromady nějakou vizi. Praví disidenti, kteří v ekonomické oblasti zpravidla ustrnuli na úrovni utopického socialismu, se ukázali většinou pro praktickou politiku jako nepoužitelní. Ale protože “oni udělali revoluci” a svrhli totalitu, tak najednou těžce nesli, že by vládnout měl nějaký Klaus, a tudíž logické a očekávatelné problémy a potíže provázející přechod k normálnímu ekonomickému a společenskému životu vydávají za podvratné dílo Klausovo.
A proto pravím ke všem mladým, a začal jsem s tím u svých dětí, poslouchejte starší a chtějte vědět co nejvíc o všem, co bylo. Ale nepřejímejte nekriticky vše, co se vám dává k věření, čtěte, ptejte se, hledejte, konfrontujte a hlavně, snažte se vždy používat vlastní rozum. Nevozte se na módních vlnách a nepapouškujte nějaký názor jenom proto, že je většinový a obecně propagovaný, čili tzv. “in”. Zkuste to a uvidíte. Tedy pokud vám nebude vadit, že tak to lidem doporučuje Václav Klaus.
Módní ekonom Tomáš Sedláček zastává názor, že se starými ekonomickými poučkami už nelze vystačit a k ozdravění ekonomiky je zapotřebí vizionářských alternativ.
Nikoliv! (Na jazyk se mi ovšem dere lidovější výraz…)
Stačilo by naopak dodržovat ty nejstarší základní zásady:
1.) Veškeré bohatství vzniká jen a jedině poctivou prací rukou a hlav.
2.) Čím menší a chudší je státní aparát, tím silnější a bohatší jsou občané. Silní a bohatí občané pak tvoří silný stát.
3.) Čím méně deformací trhu, tím lépe pro celek.
.
A tak prý by měla být v rámci úspor zrušena tři ministerstva. Pokud by se postupovalo tak, že se v legislativě i exekutivě odbourá většina jejich zbytných a zbytečných činností a následně zruší příslušné referáty a úřednická místa, pak bych tleskal. Životní zkušenost mi však říká, že se formálně zruší ministerstva, jejich činnost se přenese na stávající, úřednických míst spíše přibyde a budovy pak využije nějaký jiný zbytečný úřad.
Výrobci vajec tvrdí, že slepici stačí ke spokojenosti jídlo, pití a teplo. Větší klec nepotřebují.
No, to je tedy objev! Jako by to u většiny lidí nebylo zcela stejné!
Bývalý ministr školství Josef Dobeš (VV) je zpátky na ministerstvu jako poradce nynějšího šéfa úřadu, prvního náměstka Ladislava Němce. Uvedl to dnes server iDnes.cz, kterému informaci potvrdil sám Dobeš. Na ministerstvo se vrátil už 2. dubna na třetinový úvazek.
To zcela chápu: je skvělé mít někoho, jehož rady dávají návod, co a jak rozhodně nedělat…
Ekonom Pavel Kohout v Reflexu:
Kapsář z pražské tramvaje číslo 22 je ve srovnání se státem kámoš, spokojí se s málem. A aspoň svoji činnost nenazývá „úsporná opatření“.
Čtenář glos P. J. mi napsal:
“To sou paradoxy”, říkám si slovy postavy jedné z her Václava Havla, ačkoliv jsem přesvědčen, že sv. Václav II by nebyl nadšen souvislostmi, v nichž ty paradoxy vidím dnes já. Gymnázium J. Nerudy v Praze pořádá akci, na níž pozvaní představitelé předlistopadového disentu spolu se studenty tohoto gymnázia připomínají zásluhy disidentů a přibližují dnešní mladé generaci, co to byl komunistický režim. Až potud celkem bohulibá akce, kdyby, bohužel, nebyla jen jedním z řady podniků, které se podílejí na vytváření nových mýtů a jejichž náplní je šíření historických polopravd. Přizvaní protagonisté, jimiž jsou Jiřina Šiklová, Radim Palouš a Jáchym Topol, budou do dětských dušiček hustit hrdinské legendy o statečných disidentech a zlých komunistech. To by bylo naprosto v pořádku, kdyby ale k tématu přistoupili zcela poctivě a kriticky a otevřeně přiznali, že řada těchto hrdinů, tolik oslavovaných po listopadu 1989, byla před rokem 1968 prominentními členy KSČ, kteří jako modrokošilatí svazáci nadšeně budovali socialismus a šířili ideje toho jediného spravedlivého řádu právě mezi studentstvem, zatímco své spolužáky, pobloudilce nakažené duchem skutečné demokracie, vesele a s klidem posílali do lágrů a do dolů. Za všechny bohatýry disentu s tímto původem jmenujme alespoň Jiřího Dienstbiera st., Pavla Kohouta a Milana Uhde, u nichž by mne vůbec nepřekvapilo, kdyby se jejich podpisy vyskytovaly na peticích požadujících smrt pro Miladu Horákovou. Nicméně tito hoši prohráli v roce 1968 šarvátku s partou kovanějších soudruhů, byli z partaje vykopnuti, a tak jim byla dána šance, aby se z nich posléze stali hrdinové. Takže dnešní studenti uslyší už jen o jejich trudném životě po kotelnách, v nichž ale houževnatě vedli ideologický boj s režimem.
Volím sice lehčí tón a hovořím samozřejmě s nadsázkou, ale děsí mne ony paradoxy, o nichž mluvím na začátku, a sice to, že lidé, kteří jsou vzorem boje proti totalitě a komunistickému bezpráví, svým podáním a pojetím nedávné historie podporují v mladých lidech onen levicově-intelektuální mišmaš operující vzletnými pojmy jako spravedlnost, slušnost, právo, důstojnost – samá krásná a ušlechtilá slova, bohužel bez konkrétních souvislostí, a tudíž frázovitá a prázdná. Poslouchal jsem mnohokrát názory Jiřiny Šiklové, nic proti této dámě, ale ona žije v úplně jiném světě, ve světě představ, pocitů a ideálů, které by navíc měl zařídit a uvést v život někdo jiný. A pokud ten někdo (vláda, parlament, politici vůbec) nenaplňuje požadovaný ideál, pak si bojovníci proti totalitě připadají zrazeni a ubohý lid nemůže plně využít dosaženého vítězství. Rétorika bojovnice s komunismem, paradoxně souznějící s kritikou, jakou vedou i komunisté.
A našel jsem pro sebe překvapivou souvislost s tím, proč tolika představitelům disentu leží v žaludku osoba Václava Klause. Pro většinu z nich je to zloduch, praotec českého mafiánství a strůjce rozvratu a rozkradení českého “mléka a strdí”. Je to o to překvapivější, že Václav Klaus nikdy nebyl samovládcem, avšak o jeho případných “spoluvinících” se vůbec nemluví. Vychází mi pouze jediný důvod pro toto “klausoborectví”, a sice to, že V. Klaus, ač nedisident, se po listopadu 1989 projevil jako jeden z velmi mála těch, kteří byli schopni provádět praktickou nekomunistickou politiku, který měl dostatečné ekonomické vzdělání na to, aby byl schopen dát dohromady nějakou vizi. Praví disidenti, kteří v ekonomické oblasti zpravidla ustrnuli na úrovni utopického socialismu, se ukázali většinou pro praktickou politiku jako nepoužitelní. Ale protože “oni udělali revoluci” a svrhli totalitu, tak najednou těžce nesli, že by vládnout měl nějaký Klaus, a tudíž logické a očekávatelné problémy a potíže provázející přechod k normálnímu ekonomickému a společenskému životu vydávají za podvratné dílo Klausovo.
A proto pravím ke všem mladým, a začal jsem s tím u svých dětí, poslouchejte starší a chtějte vědět co nejvíc o všem, co bylo. Ale nepřejímejte nekriticky vše, co se vám dává k věření, čtěte, ptejte se, hledejte, konfrontujte a hlavně, snažte se vždy používat vlastní rozum. Nevozte se na módních vlnách a nepapouškujte nějaký názor jenom proto, že je většinový a obecně propagovaný, čili tzv. “in”. Zkuste to a uvidíte. Tedy pokud vám nebude vadit, že tak to lidem doporučuje Václav Klaus.