Mons. Jan Machač [ Osobnost ]

Narodil se 1. června 1915 na Valašsku v obci Horní Lideč. Otec vydělával na živobytí a maminka se starala o svých pět dětí. Život na Valašsku není snadný ani dnes, o to tvrdší byl na počátku minulého století. Všichni, rodiče i děti, museli tvrdě pracovat na poli, museli být silní a vytrvalí. A právě tato tvrdá "příprava" z dětství pomohla v pozdějších letech otci Machačovi na jeho strastiplné cestě komunistickými vězeními.
Obecnou školu navštěvoval malý Jeník v rodné vesnici, tehdejší měšťanskou ve Valašských Kloboukách a reálné gymnasium ve Vsetíně, kde maturoval v roce 1938. Profesorka filosofie před maturitou rozdala dotazníky a po testech ke jménu Jan Machač napsala: ke dráze, učitel, kněz. Rozhodl se pro třetí variantu, protože s tím úmyslem vlastně nastupoval na střední školu.
Když o své touze stát se knězem, a sloužit v Čechách, náhodně vyprávěl při jedné jízdě vlakem řádové sestřičce, vzala si jeho adresu, že napíše známému knězi. Zanedlouho přišla přihláška z kněžského semináře v Praze s termínem nástupu, číslem prádla 108 a dalšími podrobnostmi. Přihlášku vyplnil a poslal do Arcibiskupského kněžského semináře v Dejvicích, kam také zanedlouho nastoupil a prožil zde pět krásných let.
Po úspěšném ukončení studií a kněžské formace byl Jan Machač 30. května 1943 v katedrále sv. Víta vysvěcen na kněze.
Své první kaplanské místo dostal P. Jan Machač v Dolní Bělé u Manětína. Po roce odešel do Plzně, kde měl na starosti snoubence, pohřbíval, učil náboženství atd. V Plzni prožil také bombardování města a konec druhé světové války. Poté byl přeložen do Chebu, odkud byli vyhnáni kněží do Německa a kde zažil nové budování farního života. Tady byl v roce 1949 - 8. září na svátek Panny Marie - poprvé zatčen. Společně s přibližně stovkou dalších, především vikářů, kteří měli vliv na kněze a kteří přes zákaz StB četli a komentovali v kostele pastýřský list, byl v Karlových Varech a potom na Pankráci. Pustili je až 28. října. To horší ho však teprve čekalo.
30. listopadu 1951, ve chvíli, kdy si páter Machač kupoval na nádraží jízdenku, přistoupili k němu dva muži, legitimovali ho, oči mu zakryli páskou a odvezli. Až po čase se dozvěděl, že je v Ruzyni. Po půl roce byl odsouzen pro velezradu a špionáž pro západní mocnosti na 7 let. Po soudu se dostal do Kartouz, následovala Mladá Boleslav, Jáchymov, Bory a znovu Kartouzy. "Kdyby člověk neměl víru, určitě by to prožíval velmi těžce", vzpomíná na nejčernější kapitolu svého života otec Machač.
30. listopadu 1958 byl propuštěn a další léta bez státního souhlasu pro výkon kněžské služby pracoval až do roku 1966 jako dělník na okružní pile v Bystřici pod Hostýnem. 15. dubna 1966 mu byl udělen souhlas v olomoucké arcidiecézi a nastoupil v Malenovicích k duchovní správě.
V roce 1968 byl otec Machač kardinálem Tomáškem povolán na pražské arcibiskupství, kde byl jmenován personálním referentem, ale mohl zde zůstat jen do listopadu 1971. Období tzv. normalizace přineslo farářův nucený odchod z konzistoře. Prozatímně dostal souhlas ke kněžské službě v Praze -Dejvicích u památného kostela sv. Matěje. Tato přechodná doba trvala 31 let.
Byl to pestrý život: rozsáhlé povinnosti kněze a správce farnosti - bohoslužby, křtiny, svatby, pohřby, návštěvy nemocných, ale také opravy kostela, fary, varhan, nové zvony, budování farního centra pro mládež a farníky.
Svatomatějský kostel se stal proslulým jako středisko početné obce věřících a unikátními "Perníkovými jesličkami", které od roku 1972 pekla a malovala "Perníková Helenka Horálková". Toto umělecké dílo navštěvovali nejen Pražané, ale i turistické zájezdy či školní mládež. Ve frontě čekali i dvě hodiny.
Službou u sv. Matěje se před otcem Machačem místo kariéry preláta otevřela cesta pastýře. Využil ji k prospěchu několika generací svých farníků, které získával díky své vzácné osobnosti, hluboké schopnosti porozumění i smyslu pro humor. Za jeho působení se fara i zahrada staly místem, kde různé skupiny farníků mohou prožívat svá společenství. Vždy pomáhal potřebným, neváhal podělit se o dary a příspěvky například s obyvateli Domova sv. Rodiny v Liboci. Samozřejmostí pro něho byla pokorná a skromná služba Bohu i lidem.
Mnoho času a energie věnoval pastýřské péči, ovlivnil generace dětí a mládeže, na své farnosti vychoval 10 svých následovníků. Prožil celibát s početnou rodinou. Sám říká, že si nedovede představit krásnější naplnění kněžského života.
Dosud slouží v kostele sv. Václava ve Starých Dejvicích, navštěvuje nemocné a je plný zájmu o život, jehož smyslem bylo vždy konat dobro.