SLAVÍČEK Antonín [ Osobnost ]

SLAVÍČEK Antonín (* 16. 5. 1870 Praha, + 1. 2. 1910 tamtéž) - český krajinomalíř

Ve svých šestnácti letech pobýval krátce v Mnichově (1886-87) a po návratu vstoupil na Akademii v Praze, kde studoval u profesora J. Mařáka (1887-99 s četnými přestávkami) společně s Václavem Březinou, Josefem Holubem, Františkem Kavánem a dalšími malíři, kteří se stali žáky "Mařákovy školy".

Antonín Slavíček byl
nejtalentovanějším z nich. Jeho tvorba byla silně ovlivněna Mařákovým náladovým realismem a dílem druhého nejvýznačnějšího krajinomalíře té doby A. Chittussiho. Jeho mimořádný talent ho předurčil k tomu, aby se stal vůdcem generace malířů krajin v 90. letech minulého století. Po Mařákovi usiloval získat profesuru na Akademii, ale jeho očekávání se nesplnilo.

Rozladěn oficiální českou kulturní politikou i činností Mánesa se postupně stáhl do ústraní. Maloval na mnoha místech Čech - na Okoři, ve Veltrusích, v Bechyni, Hostišově, Kameničkách (kde chtěl založit malířskou kolonii), Kraskově, Praze a jinde. Na jaře v roce 1907 se vydal na cestu po západní Evropě, pobýval v Německu, Francii a Belgii. V roce 1909 byl v Německé Rybné raněn mrtvicí, částečně ochrnul a nemohl již dále malovat. Nedokázal se smířit s tím, že by jako umělec nemohl dále tvořit a ukončil dobrovolně svůj život.

Slavíček začínal jako novoromantik a postupně přešel k impresionismu, za jehož tvůrce u nás bývá považován. Své obrazy vystavoval na spolkových výstavách Mánesa, kde patřily vždy k těm nejzdařilejším. Byly prodchnuty Slavíčkovým názorem, který vyjádřil slovy, že malíř nemá jen jako turista chytat krásy krajiny do skicáře, ale musí ji prokousat a strávit a musí mu přejít do každé krvinky v jeho krvi. A především, že krajina není nikdy to, co je, ale to, co v ní malíř vidí - kus života lidí. Tímto Slavíček vytvořil pojem citového imperativu umělce. Věřil, že život umělce je nemyslitelný bez jeho přimknutí k prostému a chudému, ale "svému" životu především na venkově.

Zanechal po sobě celou řadu obrazů i monumentálních pláten, mezi nimiž sice převažovala krajinomalba, ale ztvárnil zcela jedinečně i různá zátiší a drobné přírodní náměty Studie kosatců (1892/93), Břízová nálada (1897), Na podzim v mlze (1897), Červnový den (1898), Větrný Jeníkov (1904), Pohorská vesnice (1902), Silnice v Kameničkách (1904), Ve Stromovce (1907), Praha z Letné (1908), Žamberecká silnice (1909). Krátce po jeho smrti byla v roce 1910 uspořádána v Praze první souborná výstava jeho obrazů.

UMÍSTĚNÍ

Typ záznamu: Osobnost
AKTUALIZACE: uživatel č. 685 org. 2, 15.11.2004 v 14:34 hodin